Pavel

Chtěl bych se s vámi dnes podělit o něco z toho, co jsem v životě zažil. O tom jak jsem hledal smysl života ve sportu, o tom, jak jsem hledal Boha a jak on hledal mne, jak mne našel a jak jsem se mu já zase ztratil...

Vyrůstal jsem v pěkné rodině se čtyřmi dalšími sourozenci. Naši rodiče nebyli věřící takže se u nás doma o Bohu, ani o víře v něj nemluvilo. Naše babička však byla katolička, a tak nás když jsme byli malí brala do kostela. Pokud se dobře pamatuji, tak jsem přibližně do druhé třídy v Boha věřil. Dokonce jsem byl pevně přesvědčený, že bych si za ženu vzal pouze věřící dívku. Když jsme však o trochu vyrostli, přestalo nás chození do kostela bavit především proto, že nám to tam přišlo velmi nudné. Od té doby jsem pak přestal v Boží existenci věřit. Stal se ze mne naprostý ateista a věřící lidi jsem pokládal spíš za hloupé. O smyslu života jsem v té době příliš nepřemýšlel, ale hledal jsem něco, co by dalo mému životu nějakou hodnotu či význam. Proto jsem začal dělat vrcholově sport. Strávil jsem jím více než šest let života, kdy jsem skoro každý den trénoval v průměru kolem dvou až tří hodin. Dělal jsem kanoistiku na divoké vodě, jak slalom, tak především sjezd. Je to krásný sport, protože kromě soupeřů a sebe samého, musíte také bojovat s vodním živlem. Po mnohaletém úsilí jsem se nakonec dostal mezi nejlepší v republice a získal pět zlatých medailí. Teprve tehdy mi však začala docházet pomíjivost mého snažení. Za rok bude první zas někdo jiný... A ten slastný pocit, že jsem něco dokázal, vydržel také jen chvíli.
Žil jsem jako ateista ve státě, kde bylo heslem: "Kdo nekrade, okrádá rodinu" a tak mi nic nebránilo nepozorovaně sem tam něco ukrást (a to i svým kamarádům) a mít pocit, že jsem dobrý člověk, určitě lepší než mnoho ostatních. O skutečném smyslu života jsem tehdy moc nepřemýšlel. Přibližně ke konci studia na gymnáziu mne však překvapilo, že jsem v sobě objevil touhu žít věčně. Při poslechu písně Imagine (od Johna Lennona), jsem si uvědomil, že nechci zemřít, že nechci, aby neexistovalo nebe a peklo, i když v podstatě věřím tomu, že po smrti nic není. Tuto touhu jsem tehdy v sobě s jistou bolestí vědomě potlačil. Přece nebudu věřit takové hlouposti, že něco po smrti je? Přeci je jasné, že není!
Před otázku po smyslu života jsem byl znovu postaven ve dvaceti letech, kdy jsem dostal od babičky na narozeninovém přání Ježíšův citát:"Kdyby člověk získal celý svět, ale ztratil svoji duši, k čemu mu to bude?" Také mi darovala knížku od katolického přírodovědce Slavomíra Ravika "Bůh žije". Knížku jsem si s úsměvem vzal a přečetl. Po jejím přečtení jsem už nebyl ateistou. Bylo mi jasné, že nad námi musí být něco nebo někdo, kdo nás stvořil. Od té doby jsem se přestal na křesťany dívat s opovržením - možná mohou mít pravdu?
S tímto postojem jsem přišel do třetího ročníku na Matematicko-fyzikální fakultě. Velice brzy jsem se zakoukal do jedné spolužačky, která byla křesťankou. A tak jsem byl denně konfrontován s otázkou proč tak milá, pohledná a velmi chytrá dívka věří či spíše důvěřuje Bohu. Po jednom semináři s křesťanským filosofem, na který nás pozvala, jsem odcházel s "těžkou" hlavou, plnou otázek. Proč jsem tady? Co se mnou bude po smrti? Proč je pro křesťany tak důležitá Bible? Začal jsem si tedy bibli číst, pěkně od začátku a brzy jsem skončil. Bylo pro mne příliš těžké uvěřit všemu co tam bylo psáno (i když jsem z historických důkazů věděl, že mnoho z toho, o čem bible mluví se stalo). Začal jsem však kvůli té dívce chodit na setkání mladých křesťanů. Na jednom setkání jsem si uvědomil, že i když nevím v co/koho vlastně věřím, že bych to/ho mohl oslovit a poděkovat za svůj život i za vše hezké, co jsem do té doby prožil. Od té doby jsem se celkem pravidelně modlil k Bohu, kterého neznám, ale kterého chci poznat. Věřil jsem, že je v jeho moci, pokud nás stvořil, aby se mně nějak dal poznat. Po nějaké době jsem si už dokonce myslel že jsem věřící, akorát jsem nerozuměl tomu, proč je pro víru důležitý Ježíš. Osobní setkání s Ježíšem přišlo až tehdy, když jsem začal číst Nový zákon. Byl jsem uchvácen a fascinován jeho osobou, jeho životem, tím, co říkal a učil. Byl jsem překvapený, že jsem se o tom nedozvěděl dříve. Nacházel jsem mnohé odpovědi na své otázky. Jelikož jsem četl, že je Ježíš živý, tak jsem ho začal prosit: "Pane Ježíši, jestli můžeš změnit můj život tak, aby byl jako ten tvůj, vezmi si ho a proměň mne!" Nic zvláštního jsem při svých modlitbách neprožil, ale Pán Ježíš začal v mém životě postupně pracovat.
Zažil jsem i několik zázraků uzdravení. Někdy v té době jsem měl operaci polypů v tlustém střevě, kdy vyříznou přečnívající části střeva a rána se musí sama zacelit, nešije se tam jehlou. Doktor mi říkal, že jestliže by rána začala více krvácet, musím hned do nemocnice. Odjel jsem však tehdy na víkend ke známým a když rána opravdu začala krvácet, nezbylo mi než volat o pomoc k Bohu. Byla to spíš taková zoufalá modlitba, aby mne zachránil. Do druhého dne se však krvácení zastavilo a když jsem pak šel k doktorovi na kontrolu, nebyl vůbec schopen původní místo operace nalézt. Mám to od něj černé na bílém. Věřím tomu, že to byl Boží zásah a zázrak v mém životě.
Bůh začal můj život měnit - takže jsem se snažil vrátil vše, co jsem dříve ukradl a snažil se napravit křivdy, kterých jsem se vůči druhým dopustil. Bůh začal také měnit moje vztahy k nejbližším - takže jsem se usmířil s tátou a mohl ho po několika letech obejmout a říci mu, že ho mám rád. Začal jsem Boha poznávat a učil se s ním chodit. Přesto, i když se můj život měnil k lepšímu, mi Bůh dával stále více poznávat, že je to se mnou horší, než jsem si myslel. Že ze svých sil nedokážu žít jako křesťan tak, aby se to líbilo Bohu, ani tak, abych s tím mohl být spokojen já sám. Nakonec jsem zjistil, že ani nedokáži Bohu věřit. Čím více jsem se snažil v sobě víru "vyvolat", tím méně jí bylo. Teprve až ve chvíli zoufalství nad sebou samým mne Bůh podržel a ujistil mne, že to všechno ví - že nedokáži ani dobře žít ani věřit, ale utvrdil mne svojí věrností a láskou, abych se nebál mu důvěřovat, že o moji záchranu a proměnu se postará On sám.
Přes tyto všechny zkušenosti jsem však asi po dvou letech svého křesťanského života od Boha úplně odešel a přestal věřit i v jeho existenci. Jak se to mohlo stát? V listu Židům 3,12 je napsáno: "Povzbuzujte se bratří navzájem, dokud je ještě čas, aby se nikdo z vás oklamán hříchem nezatvrdil, tak, že by odpadl od živého Boha." A to se mi přesně stalo. V mém životě byl hřích - ně nějaký "veliký" - bylo to přejídání se, přesto to však bylo něco, nad čím jsem ztratil kontrolu, co se mne zmocňovalo a já jsem se nepřestal cpát, dokud mi nebylo zle. Postupně jsem přestal hledat pomoc u Boha, a pak jsem přestal i věřit tomu, že by mi s tím byl schopen nějak pomoci, nakonec i tomu, že by vůbec existoval. To co jsem s Bohem prožil do té doby - i ta zázračná uzdravení (bylo jich více) jsem nemohl popřít, ale ani se o to nějak intelektuálně opřít.
Bůh si mne získal dalším zázračným uzdravením. V létě na začátku prázdnin jsem byl běhat a bez zjevné příčiny mi začalo velmi bolestivě píchat v koleni a už se to nezlepšilo. Chodit jsem mohl, ale sportovat nikoli. Lékaři mi doporučovali otevřenou operaci kolene, ale to jsem nechtěl, protože jsem jinak kromě sportů a běhání mohl normálně fungovat. Jakmile jsem ale koleno zatížil více nebo jsem popoběhl začalo mne bolet. Na konci prázdnin mi nabídl kamarád, že se za moje koleno bude modlit. Neodmítl jsem, a příští den ráno jsem si na schodech uvědomil, že koleno nebolí. Nechtěl jsem tomu věřit, že by bylo uzdravené, tak jsem si říkal, že to půjdu vyzkoušet a půjdu se proběhnout, ale ani po osmi minutách běhu s ním nic nebylo. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, tak jsem začal skákat žabáky, abych dal kolenu pořádně zabrat a stále bylo dobré. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že by bylo uzdravené, tak jsem začal běhat sprinty a nakonec jsem asi kilometr a půl běžel jak jsem mohl nejrychleji a koleno bylo stále dobré. Přišel jsem pak za tím kamarádem a řekl: "Tak Bůh asi opravdu existuje a stojí o mne." Byl to začátek mého dalšího postupného návratu k Bohu. Mnoho se toho v mém životě dál měnilo a stále mění, protože Bůh slíbil, že ze srdce kamenného stvoří srdce z masa a On své sliby drží. Co se týče toho zlozvyku přejídání, tak z toho mne Bůh vysvobodil nakonec tak, že řekl, že už to není můj problém a on jím opravdu přestal být.
Jsem rád, že jsem v Bohu získal nejlepšího přítele, už se nemusím bát smrti a mohu vědět kam směřuje můj život.